PŘÍBĚH

René Kujan a charitativní Nesoběh

René (46) je rodák ze Skutče. V současné době žije v Kralupech nad Vltavou. Je otcem tří synů – Rudolfa (12), Robina (8) a Viktora (4). Vystudoval Translatologii a ekonomii na FFUK. Živil se mnoha profesemi, mimo jiné jako překladatel populárně naučné literatury a příruček. Dlouhá léta pracoval a pracuje v médiích na mnoha pozicích. Mimo jiné byl v tvůrčím týmu ČT Událostí komentářů – společně s Danielou Drtinovou a Martinem Veselovským. Později pracoval v běžecké redakci Sport.cz. Rok pracoval v SKV Praha. V současné době pracuje v Sazce, kde spravuje interní a externí komunikaci (což v praxi znamená třeba i přípravu reportáží pro ČT v rámci vysílání Sportky). Prodělal těžkou autonehodu, ale doslova se z ní vyběhal. Je autorem úspěšné knihy: Běhej, dokud můžeš – a stal se z něj ultramaratonský běžec. Několikrát do roka provozuje nerůznější nápadité běhy s charitativním přesahem. Ten nejbližší se uskuteční 18. 9. 2021 a ponese název „Nesoběh – nesobecký běh – po stopách bláznivého soba z Krkonoš až do Prahy“.

René, celý tento rozhovor má být o vašem chystaném charitativním běhu – Nesoběhu, ale pojďme krapet zpět. Jak se stane, že člověk jako vy začne běhat charitativní ultramaratonské běhy na podporu vozíčkářů?

Já jsem tak nějak běhal vždycky. Běhal jsem maratony po Čechách i po Evropě. Ale spouštěcím momentem opravdu velkého běhání byla autonehoda (coby spolujezdec) v roce 2007, to mi bylo 33 let. Utrpěl jsem mnohačetné zlomeniny žeber a kompresivní zlomeninu hrudního obratle. Naštěstí to nezasáhlo míchu. Později jsem se dostal do rehabilitačního ústavu, kde jsem se spřátelil s lidmi, kteří při úrazu páteře utrpěli i poranění míchy – tedy s vozíčkáři. A já se vždycky lékařů ptal, kdy si zase zaběhnu nějaký maraton? A jedna paní doktorka mi řekla, ať jsem rád, že chodím a na běhání ať zapomenu, natož na maratony. Já ji poslechl… S maratony jsem  (na chvíli) přestal… a začal běhat ultramaratony.

Takže běžecká vášeň vás neopustila a opět plně rozběhala?

Opravdová vášeň pro běhání – tak ta přišla skutečně až po úraze. A vyvrcholila v roce 2012 – 30 dnů trvajícím pobytem na Islandu, se 30 odběhnutými maratony.

Páni, a to se dá?

Dá. Bylo to v rámci fundraisingového projektu „1 muž – 30 dnů – 30 maratonů“ pro SKV Praha. A od té doby nějak podnikám charitativní běhy. Takže další rok jsem běžel na Islandu ze severu na jih, a napřesrok z východu na západ.

Zmínil jste Sportovní klub vozíčkářů Praha. Jak došlo k tomu, že podporujete hlavně nás?

To byla šťastná shoda okolností. Já už měl vymyšlený charitativní projekt – právě ty maratony na Islandu. A chtěl jsem výtěžek věnovat vozíčkářům. Nevěděl jsem ale, kterou vozíčkářskou organizaci zvolit. Vyzvídal jsem po svém okolí a Miloš Škorpil mne navedl do SKV Praha. A od té doby podnikám různé charitativní běhy na vaši podporu.

A byly a jsou to úspěšné projekty? Podařilo se vybrat dost peněz?

Ano, byly a jsou úspěšné. Například za první „Island“ se podařilo vybrat dostatek peněz na pořízení handbiku pro SKV Praha.

A jak přesně se vybírají peníze? Popište, prosím, cestu – od nápadu k vybrané finanční částce?

V praxi to tedy vypadá tak, že se mi zrodí v hlavě nápad, dle kterého se rozhodnu udělat projekt. Sám pak za každý uběhnutý kilometr věnuji SKV Praha nějaké peníze. Projekt se snažím medializovat a k věnování prostředků se snažím strhnout i své okolí a další lidi. Ten první rok mediální podpora zpočátku moc nebyla. Přesto se projekt běhů po Islandu nakonec povedl.  Druhý a třetí rok běhů po Islandu medializace ještě narostla.

Hned zpočátku se podařilo vybudovat partnerství s ČSOB, která se postupem času k dalším projektům připojila se svým matchingovým fondem. To znamená, že ČSOB slíbila zdvojnásobit vybranou částku až do výše 300 tisíc. Tehdy jsem běžel od pramene Vltavy k prameni Labe metodou survival, nebo, další běh, přes 7 nejvyšších vrcholů sedmi nejvyšších českých pohoří. A skutečně se vždy podařilo vybrat přes 300 tisíc korun.

V čem spočívala vaše roční práce pro SKV Praha?

To bylo v rámci projektu „Rok jinak“ Nadace Vodafone. Což znamenalo, že Nadace Vodafone vypsala soutěž pro neziskovky a slíbila jim zaplatit roční plat odborníkovi, kterého by si jinak nemohly dovolit. Tento člověk tam rok pracuje a pomůže neziskovce svými schopnostmi zlepšit povědomí a postavení na trhu. Já jsem tedy v SKV Praha pracoval na pozici marketingový a PR manager a pomáhal jsem rozjet projekt Spojenci.cz.

Ovlivnila vás nějak významně spolupráce – potažmo přátelství – s vozíčkáři?

Rozhodně, a to už od mého pobytu v RÚ Kladruby. Já tam přišel z nemocnice jako „choďák“, ale celé ty týdny jsem tam žil mezi čerstvými vozíčkáři, například lidmi bez nohou a rukou, lidmi po těžkých nehodách nebo bouračkách… Velmi mě ovlivnila Maruška Bártová (dnes Marie Scott), která byla čerstvě po úraze a přitom byla optimistická a věčně rozzářená. Tahala tam kde koho z depresí a smutných nálad, včetně mě. Časem jsem potkal spoustu dalších vozíčkářů a stali se z nás přátelé.

Co vám sport dává do života?

Hodně. Neříkám o sobě, že jsem sportovec, ale považuji se za pohybového poživačníka. Nedokážu si představit, že bych se nehýbal. Máloco mi v životě dává takový smysl, jako možnost hýbat se a sportovat. Rád jsem venku na vzduchu – čundrováním počínaje, přes cyklistiku všeho druhu – včetně jízdy na jednokolce, až po in-line brusle, ski-alpy, horolezectví a vodáctví. Je toho spousta. Navíc už se pár let okolo sportu točí také moje práce. Takže sport je pro mě zkrátka neodmyslitelná součást života.

Páni, 160 kilometrů je docela dálka. To zvládnete uběhnout na jeden zátah?

Pokusím se. Já už 2x podobný běh běžel. Jednou ze Sněžky dolů do Prahy a podruhé z Prahy na Sněžku. Prvně to nedopadlo kvůli nedoléčené plantární fascitidě, ta mě zastavila po 138 kilometrech. Podruhé jsem taky nemohl doběhnout, protože jsem začal močit krev, což se u dlouhých běhů může přihodit, ale nechtěl jsem zbytečně riskovat. Nicméně kilometrů zase padlo o něco víc. Tentokrát doufám, že doběhnu do cíle a v pořádku. Sice budu v cíli asi poslední, neb účastníci týmů tam budou jistě dříve, ale víte, jak se to říká? Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se!

Děkuji pěkně za rozhovor a přeji hodně sil do dalších běhů!

Partneři